Tak tady se dozvíte něco o koních...
Původ předků dnešních koní lze stopovat až do doby před šedesáti milióny lety. V roce 1867 objevili paleontologové na jihozápadě USA ve vrstvách ze starších třetihor skoro úplnou kostru zvířete, které bylo uznáno za nejstaršího koně. Vědci ho nazvali Eohippus (Eos je jitřenka, hippos kůň), tedy kůň z úsvitu věků a našli i souvislý řetěz jeho následovníků až k vrcholu, jímž je náš domácí kůň.
Vývojová řada vypadá takto:
EOHIPPUS
měl velikost lišky, na předních i zadních končetinách měl 5 prstů a žil převážně v lesním a bažinatém porostu.
OLIGOHIPPUS
jeho tělo bylo již štíhlejší, na předních končetinách měl 4 a na zadních 3 prsty. Odhaduje se, že nejstarší prakoník vážil průměrně pět a půl kila a v kohoutku byl vysoký 36 cm. Je možné, že barva srsti připomínala srst jelena a byla tmavá se světlými skvrnami. Oči ani zuby nepřipomínaly dnešního koně. Zuby mohly docela dobře patřit praseti nebo opici a výborně se hodily k spásání měkkých listů přízemní pralesní vegetace.
MERYCHIPPUS
byl již větší, měl delší nohy a chrup vhodný ke žvýkání rozmanitější, ale stále ještě měkké potravy. Na všech nohách měl po 3 prstech a největší váhu již nesl prostřední z nich. K přelomu ve vývoji koní došlo v období, které trvalo od 25 do 10 miliónů let před naší érou a počítá se již k mladším třetihorám. Tehdy se změnilo podnebí, pralesy vymizely a jejich místo zaujaly bezlesé pláně a stepi porostlé tuhými travinami. Kůň se novým podmínkám přizpůsobil změnou chrupu a prodloužením krku. Oči se posunuly do stran, aby zrak obsáhl co nejširší okolí. Nohy se prodloužily, šlachy ohýbající prsty zesílily a nakonec zůstal plně vyvinutý jen silný prostřední prst chráněný mohutným kopytem.
PLIOHIPPUS
už stál na jediném kopytě a žil asi před pěti milióny lety.
HIPPARION
dochází k nárustu výšky do 120 - 140 cm, změnám chrupu, tvaru lebky a prodlužování končetin.
Vývojovou řadu uzavírá vlastní rod EQUUS - kůň.
vznikl v Americe asi před třemi nebo dvěma milióny let, tedy dříve než člověk. Díky pevninskému mostu mezi Amerikou a Asií se rozšířil i do Starého světa (Evropy, Asie). Po skončení doby ledové asi před deseti tisíci lety moře zaplavilo pevninský most a kůň na americké pevnině z dosud neobjasněných příčin vyhynul. Znovu se tam objevil až po příchodu španělských dobyvatelů.
Na počátku lidských dějin žily dva typy divokých koní. Ty se přizpůsobily měnícímu se životnímu prostředí a nakonec se staly základem všech plemen domácího koně - Kertak a Tarpan.
Domestikace
Dříve než člověk koně ochočil, panoval mezi nimi vztah lovce a kořisti. Je mnoho dokladů o tom, že v poslední době ledové byla stáda divokých koní pro pravěké lidi zdrojem obživy. Oblíbenou loveckou taktikou bylo zahánění skupiny zvířat na útes, aby se pádem dolů zabila. Potvrzují to mocné vrstvy koňských kostí nacházející se na mnoha místech ve Francii, například v okolí Lascaux a Solutré.
Za zkrocení koně pravděpodobně vděčíme kočovným kmenům Árjů, které putovaly ve stepích mezi Černým a Kaspickým mořem. Současně ale s největší pravděpodobností docházelo ke zdomácnění koně i jinde, např. na Arabském poloostrově, v Alpách, či Pyrenejském poloostrově.
Zkrocení koně mělo ryze praktické příčiny. V drsných stepních podmínkách byli právě koně ve srovnání s jinými zvířaty (např. se soby, kteří sice byli snadno ovladatelní, ale museli daleko za potravou) ve výhodě při hledání potravy. Původně se koně chovali v polodivokých stádech. Jejich maso sloužilo za potravu, z kůží se zhotovovaly stany a oděvy, trus se sušil na topení. Klisny poskytovaly mléko, z něhož se kvašením připravoval kumys, lehce opojný nápoj kočovníků. Časem se při kočování začala klidnější zvířata užívat k dopravě domácího vybavení jako soumaři. Přirozeně se brzy lidé na koních naučili jezdit a tak si usnadnili práci u stáda. Ještě dnes se tak chovají stáda koní v některých asijských částech, kde je kůň i pro lidi dvacátého století životně důležitý.
